Vzhůru do Burundi

25. Oktober 2005, 12:10
posten

O „točně směrem na Východ“ se mluvilo včera – dnes se hovoří o „uzlech“, které se vytvořily v rámci samozřejmých a přirozených existujících sítí. Dnes už neprobíhá definování sebe sama prostřednictvím hledání společných kořenů, nýbrž to, co je společné je s chutí překračováno. Expedice po kultuře v rámci regionu Centrope

„Burundi“ se nachází v Bratislavě a je podle vlastní definice „také takovým uzlem v síti prostorů a komunit, z kterých se skládá propojený svět umění, vědy a technologií“. Burundi informuje účastníky sítě mimo jiné o nových knihách, například, pokud se mi to daří z té směsice angličtiny a slovenštiny správě pochopit, slovenském překladu knihy „Mediologie“ od vídeňského mediálního teoretika Franka Hartmanna.

„C³“ v Budapešti mělo naproti tomu s uměním původně málo společného, protože jeho cílem bylo připojit v roce 1996 občanské iniciativy ze východní Evropy výhodně k internetu. Tím ale byl položen základ pro „C³ Center for Culture&Communication“, které se stalo důležitým rozhraním mezi uměním, experimentem, vědou a oblastí technologie. K spoluzakladatelům „C³“ patřila vedle Nadace Georga Sorose také maďarská pobočka legendární technologické společnosti Silicon Graphics. Je přitom nápadné, jakou roli zde hrají soukromí investoři a nadace počínaje Dorosen až po Erste Bank nebo Karlheinz Essla.

Společnost Baumax je, jak známo, sítí hobbymarketů, která financuje sbírku umění jejího zakladatele Karlheinz Essla, který nedávno spolu s porotci brázdil v autobuse cesty mezi Prahou, Bratislavou, Budapeští, Lublaní, Záhřebem a Vídní, aby vybrali z 50 nominovaných – vesměs z řad mladých umělců tohoto regionu – držitele nového „Essl Award“, kteří budou od 10. listopadu k vidění v Klosterneuburgu což nejenom ukazuje, že propojování regionu už patří dávno hlavnímu proudu.

"Crossroads" je "in"

Alexander Horwath, ředitel filmového muzea ve Vídni, před rokem zakroutil hlavou, když mu byla položena otázka, zda v souvislosti se 40. výročím založení muzea neuspořádá festival se zaměřením na střední Evropu: "To je už přece příliš módní!" Daleko zajímavější je, jak samozřejmé se stalo takovéto překračování hranic. Není to tak dávno, co se známá vídeňská módní přehlídka Vienna Fashion Week deklarovala zcela v souladu s tradičním žargonem zprostředkovatele kultury jako "točna směrem k sousedním státům ve střední a východní Evropě". To, co se ovšem odehrávalo v rámci "Erste Bank Fashion Night" v podání Litvy, Polska, Česka, Makedonie a Slovinska, nemělo s tradičními svátečními projevy o nutnosti "budovat mosty přes hranice a spojovat kultury" pramálo společného. Marjan Pejoski, módní návrhář z Makedonie, země, která vedle Rumunska trpí zřejmě nejsilněji podezřením z folklorismu, představil ve Vídni kolekci s jarní a letní módou jako "melange of all things that make Great Britain cool. The influences are UK street cultures from skinheads, punks, mods and teddy boys".

V regionu Centrope se od politických změn před 16 lety mnohé změnilo. Geografická vzdálenost mezi hlavními centry, která se pohybuje v rozmezí od 50 kilometrů až do 300 kilometrů, byla přitom nejmenší překážkou. Je proto na místě si toto všechno trochu připomenout.

Zřejmě bylo skutečně nezbytné, aby docházelo začátkem 90. let k takovým situacím, jako když například jistý Loránd Hegy z Budapešti uváděl nepříliš úspěšně a za pochybovačného poklepávání na ramena ve Vídni moderní umění "tam odsud", nebo když byly ve Spolkové výstavní síni v německém Bonnu umístěny výstavní katalogy mapující moderní umění ve střední Evropě, které odpuzovaly málo nadšené zástupce sdělovacích prostředků už jenom svojí váhou několika metrických centů, anebo že v Praze, Budapešti a Lublani byla kvůli turistům ze zahraničí oprašována a s velkým patosem prezentována tamní, občas už zapomenutá, moderna.

Vídeň mezitím znovu objevovala svojí vlastní, starou, multikulturní minulost, a to počínaje dědictvím osad chorvatské anebo romské menšiny v Burgenlandsku až po nevyhnutelnou chválu na vysokou kvalitu operních inscenací v Bratislavě (která byla vždy zcela nemilosrdně doplňována o anekdotu, jak se ještě ve dvacátých letech jezdívalo tramvají z Bratislavy do Vídně do opery anebo posedět si do lokálu při skleničce letošního vína). Zřejmě byly všechny tyto girlandy tak nevyhnutelné, jako i potřebné.

Ovšem toto všechno dnech překračuje nová generace umělců, stejně jako mladé publikum. Už několik let patří ke krásným samozřejmostem ve Vídni, stejně jako v Bratislavě nebo Budapešti, že sem přicházejí mladí a zvědaví lidé ze všech koutů nejenom středoevropského regionu, ale i z oblastí ležících mimo stávající hranice Evropské unie, aby zde studovali, pracovali, anebo také konfrontovali své vlastní talenty se skutečností.

ádech N.Y.

Kdo má oči a uši otevřené, stane se na veřejných prostranstvích často svědkem nebo účastníkem "tipovacích burz", na kterých se poskytují informace o možných pracovních příležitostech a přísných pravidlech jedné nebo druhé instituce. Je zajímavé, jak přímočaře zde funguje urbanita. Všechno má nádech New Yorku: lidé přicházejí, vědí přesně, co umí a co chtějí a hledají příležitosti, které by jim to dovolily uskutečnit.

Vyučující na univerzitě si povšimli jak tam od konce 90. let začali proudit zajímaví studující ze Slovenska, Maďarska, Polska, Srbska, Bosny a Hercegoviny. U mnoha z nich se přitom nejednalo o nějakou studentskou idylku, ale často i o velmi obtížné přesuny mimo hranice Evropské unie spojené s nutností mít povolení k pobytu, problémy v domovské zemi, bariérami a jinými konflikty, tzn. situace, kdy se umění může velmi rychle dostat do silového pole politiky.

Je proto logické, že když se nová publikace jako vídeňská „spike art quarterly“rozšiřuje se svým záběrem na Balkán, kde hledá současné umění v místech jako jsou Priština nebo Tirana, staví pak právě na existenci sítí, které se vytvořily mezi kavárnami a obchody s comicsy v Albánii, stejně jako s „Burundi“ v Bratislavě nebo rakouskou umělkyní Florou Neuwirthovou. Zůstává starou, i když prázdnou zkušeností, že umělci i jejich agenti si už dávno vyměňují zkušenosti, i když si třeba zainteresované publikum stále ještě myslí, že se stále neobjevilo „nic nového“.

To samozřejmě také přirozeně souvisí, ale nikoli výlučně, s nepřeberným množstvím jazyků, které se v tomto rozkouskovaném regionu vyskytují. Jsou sice známé pokusy, kdy si vynikající instituce, snaží touto džunglí razit cestu. Všichni znají (ale málokdo čte) ctihodný Lettre International. A každotýdenní magazínové ohlédnutí bezplatné online služby Perlentaucher shrnuje každé pondělí nejdůležitější eseje z Gazety Wyborczy, rovněž polské Polityky (například tento týden: „Spisovatelka Dorota Maslowska popisuje své dojmy z autorské cesty do Moskvy“), maďarské Orange Magyar Narancs anebo těžko vyslovitelné Elet es Irodalom („Ze srovnání levicových stran v Německu a Maďarsku dochází filozof a společenský teoretik Gaspar Miklos Tamas k závěru, že maďarská levice vůbec neexistuje“).

Uzly jsou žádoucí

Ovšem odkazy v těchto textech vedou celkem logicky do maďarského nebo polského originálu, což mnohým z nás - i přes jistě důležité upozornění na širší souvislosti - příliš nepomůže. Možná, že pomůže doufat v to, že jednou bude pro celý region vydaný kalendář, v kterém by byly shrnuty všechny důležité akce a samozřejmě, že všichni ti lidé, kteří jsou plni zvědavosti a energie budou provozovat „také jeden takový uzel v rámci celkové sítě“. Takže vzhůru do Burundi!

Další odkazy:

Burundi

Gallerie HIT Bratislava

Gallerie a4, Bratislava

Essl Award

Marjan Pejoski

Fashionweek

Kontakt Magazin, Erste Bank

C3, Budapest

Perlentaucher

Die Springerin

Rüdiger Wischenbart, novinář a poradce, autor několika knih o kultuře ve střední a jihovýchodní Evropě. www.wischenbart.com"
  • Artikelbild
  • Artikelbild
Share if you care.