Hlavní tepna a srdce

17. September 2007, 12:31
posten

Dunaj je nejdůležitějším tokem ve střední Evropě, je hranicí i spojnicí, přírodní a kulturní krajinou, stejně jako krajinou mýtů a představuje impozantní kapitolu aplikovaného inženýrského umění. Nejintenzívněji se dá toto všechno vnímat v oblasti mezi Wachau a Železnými vraty

„Když není Dunaj velkým sjednotitelem, kde pak jsou Habsburkové? Nikde.“

Takovéto starosti nebo naděje měl vyjádřit Heinrich Heine v dopise adresovaném Karlu Marxovi. Maďarský spisovatel Péter Esterházy ho cituje ve své knize „Po proudu Dunaje“, což je velké vyznání lásky, stejně jako útrap adresované tomuto toku, a které autor vtělil do podoby románu.

Dunaj musí existovat. A to jednak z očividných důvodů – vždyť teče dostatečně dlouho a na svojí cestě od pramenů ve Schwarzwaldu (Černém lese) až po neméně Černé moře urazí 2860 Kilometrů. Ale existovat musí také z důvodů ideologických, dějinných a mýtických. Jak se tak klikatí střední a východní Evropou, přibližují se mu lidé, kteří o Dunaji přemýšlejí: děje se tak v kličkách, elipsách, nepřímo. Srovnávají, příliš přehánějí a odkazují na jiné.

„Melodickým tokem u svých dvou pramenů – tak ho nazýval Hölderlin,“ píše Claudio Magris, který je dalším spisovatelem a učencem, jenž cestoval od terstského pobřeží do středu kontinentu, kde dostal jeho život nový obrat, a to právě směrem i této řece, jež mu jako Italovi musela být málo známá. Hluboký jazyk bohů, cituje dále, „silnice, která spojovala Evropu s Asií, Německo s Řeckem, po níž v mýtických dobách cestovala slova a poezie, aby přinesly prostoru západní Evropy ovlivněného německou kulturou podstatu bytí“.

Magris se vydal na cestu od pramenů, aby zachytil životní příběh toku takřka v roli spolucestujícího. Z Brigachu a Bregu až do Chilia Veche a Suliny v Rumunsku, v devíti velkých kapitolách. Podél cesty udělal řadu duševních i fyzických zajížděk, zjišťoval, jak se Dunaj promítá do životů lidí kolem a pokud to šlo, všímal si i opačného působení. Přibližně v horní třetině byl přitom obzvlášť úspěšný, což se promítlo do kapitoly „Ve Wachau“, která u něho začíná v Linci, až k „Panonii“, kde si myslel, že se nachází u „bran Asie“ i když k tomu připojil otazník.

Nebylo náhodné, že se Magris právě zde potuloval tak intenzívně, neboť on už byl odborníkem na střední Evropu dávno předtím, než se to stalo moderním. A pokud má „hlavní evropská tepna“ Dunaj nějaké srdce, pokud zůstaneme u tohoto poněkud pokulhávajícího srovnání, tak potom zřejmě leží zde, kde počínaje Písní o Nibelunzích až po Železná vrata je koryto toku prosyceno historií.

Uklidněné vlny

A ještě mnohem víc a zcela konkrétně: Dunaj byl po mnoho století a stále ještě je symbolickou a skutečnou hranicí, stejně jako spojnicí, byl zdrojem vody a dodával energii, poskytuje městům prostor k rekreaci a „geognostům, agronomům, kapitánům, inženýrům a vodním stavitelům“ pracovní příležitosti. Tento kronikář, který je před 150 lety vypočítal, chtěl už tenkrát modernizaci a zkrocení proudu stejně jako jeho hospodářské využívání.

„Vodní cesta“ na Dunaji vznikla, protože se podařilo proud ovládnout. Právě v jádru středoevropského regionu, kde peřeje mezi Greinem až po Železná vrata stěžovaly až znemožňovaly lodní dopravu, přiložili technici ruku k dílu a doslovně uhladily vlny dopravní tepny. „První c.k. privilegovaná dunajská paroplavební společnost“ (DDSG), která byla založená v roce 1829 a která byla na přelomu 19. a 20. století největším provozovatelem říční dopravy v Evropě, proměnila Dunaj v nejdůležitější spojnici mezi západní a východní částí monarchie.

S dějinami DDSG je možné seznámit se v rámci pozoruhodné výstavy „modrý“, která je umístěna v Technickém muzeu ve Vídni. Zde je možné vidět také komplexní souhru mezi politikou a technikou, která přispěla k znovuobjevení proudu. V důsledku regulace toku se dostal sice blíž, ale bezpečněji k místům, anebo uvolnil plochu pro nové osídlení, jak tomu došlo v případě téměř celé vídenské čtvrti Leopoldstadt nebo Brigittenau. „Strategicky“ důležitá místa Dunaje byla přemostěna konstrukcemi, které vešly jako průkopnické či rekordní stavby do dějin inženýrství. Sloužily přitom ani ne tak vojsku, jako spíš obchodu a hlavně usnadnily dopravu ve městě. Ve Vídni bylo v 70.letech 19. století postaveno v rozmezí pěti let pět železničních mostů.

Když se dnes mohou výletníci anebo lidé, kteří utíkají za odpočinkem z města vydat do vídeňských lužních lesů pěšky anebo si užívat cestu do Wachau na výletním parníku, tak je to i z toho důvodu, že po zkrocení toku se dostal do popředí i jeho kulturní význam. „Dunaj“, říká Carl Manzano, který je ředitelem Národního parku Dunajské lužní lesy, „je mezinárodní vodní cestou, evropskou kulturní stezkou a také evropským přírodním dědictvím ve vší svojí rozmanitosti.“ Rakouské lužní lesy jsou prý v přímé spojitosti s relativně silně plynoucím proudem a mají prý z toho důvodu jiné charakteristické znaky, než přírodní krajiny směrem dál po proudu. „Dříve nebyl ekologický význam lužních lesů vnímán jako důležitý a místo toho bylo na lesy pohlíženo jako místo, kde pořádala vrchnost lovy.“

V tom se mohlo pokračovat i v moderní době v rámci účelově-racionálního vykořisťování, ovšem zvýšená citlivost k životnímu prostředí a nový pohled na komplikovaný středoevropský scénář, který byl v neposlední řadě nasměrovaný Claudio Magrisem, změnil směr celého příběhu. Dnes například využívají studenti třídy „prostorové a designové strategie“ Elsy Prochazkové jízdu na šlapacích lodičkách k poznání množství identit, na které lze narazit v blízkosti břehu.

Dunaj tak zelený?

Jedno ovšem Dunaj není: modrý. Tento dojem, který předtím vyjádřil Johann Strauß nejprve v roce 1867 ve Vídni a později za velkého mezinárodního úspěchu také v Paříži a Americe, uvedl na pravou míru střízlivý vídeňský soudní rada Anton Bruszkay. Z jeho podrobných poznámek, které po dobu jednoho celého roku pořizoval na břehu u Mauternu, vyplývá, že řeka byla „po dobu 11 dní hnědá, během 46 dní jílově žlutá, 59 dní špinavě zelená, po dobu 45 dní světle zelená, 5 dní trávově zelená, 69 dní ocelové zelená, po dobu 46 dní smaragdově zelená a 64 dní tmavě zelená“. Tak je to uvedeno v krásném katalogu, který doprovází výstavu „modrý“.

Je tudíž Dunaj spíš zelený? Esterházy pochybuje i o tomto. „Dunaj neexistuje, to je přece úplně jasné“, píše ve svém deníku. „Dunaj není něco, není to jeho voda, jeho molekuly, nejsou to nebezpečná říční koryta, Dunaj je celek, Dunaj je forma.“

Naopak jako metaforu protikladů označuje Dunaj po roce 1989 Magris ve svém pojednání Post—Dunaj, „protože Dunaj je proud, který se neidentifikuje s jedním národem nebo kulturou, nýbrž protože protéká tolika zeměmi, národy (…) a sociálními systémy.“ Této metafoře je třeba popřát, aby hloubila kámen.

Péter Esterházy, Po proudu Dunaje. Residenz 1992
Claudio Magris, Dunaj. Životopis jedné řeky. Hanser 1988 Dunaj a Post-Dunaj. AER 1995 Výstava „modrý. Vynalezení Dunaje“: až do 27. listopadu 2005 v Technickém muzeu ve Vídni. (DER STANDARD, 21. Juni 2005)

Michael Freund
  • Vody Dunaje, Moravy a Dyje. Vlásečnice pro lužní lesy, dopravní tepna, zásobník energie a životní základy pro region Centrope.


    Vody Dunaje, Moravy a Dyje. Vlásečnice pro lužní lesy, dopravní tepna, zásobník energie a životní základy pro region Centrope.

  • Artikelbild
Share if you care.