Im Kampfgraben alarmierte ich dann das Bataillon. Jeder Mann sollte mir im Vorbeigehen seine Nationalität nennen. (...) Tscheche, Tscheche, Pole, Italiener, Deutscher, Pole, Tscheche, Tscheche, Pole, Pole, Italiener! Einer versteht den anderen nicht, der Kompanieführer versteht nur Deutsch! Nachdenklich ging ich in dieser Nacht heim." Der da ins Grübeln geraten war, hieß August Urbanski, österreichisch-ungarischer Offizier und vor dem Weltkrieg Militärgeheimdienstchef.

Tamara Scheer ist auf das unveröffentlichte Manuskript seiner Lebenserinnerungen gestoßen. Die am Ludwig-Boltzmann-Institut für Historische Sozialwissenschaft tätige Historikerin beschäftigt sich im Zuge eines Projekts mit dem Sprachenwirrwarr in der österreichisch-ungarischen Armee. The Language Question in Habsburg Army (1868-1914): The Hope for Unification and the Fear of Disintegration lautet der Titel.

80 Befehle auf Deutsch

"Man kann bei dem Thema aus dem Vollen schöpfen", sagt Scheer, die unter anderem Tagebücher, Broschüren, Dokumente und Briefe sichtet. Sie fand bereits heraus, dass Offiziere – theoretisch – gleich mehrere Sprachen hätten beherrschen sollen: Zwar gab es nur eine Kommandosprache, nämlich Deutsch, und diese umfasste rund 80 kurze Befehle, die jeder Soldat im Zuge der Ausbildung gelernt haben sollte.

Doch brachten es zwölf Sprachen zu Regimentssprachen: Wenn in einem Regiment ein Fünftel oder mehr Soldaten über eine gemeinsame Muttersprache verfügten, hatten sie das Recht darauf, vom Offizier in dieser Sprache ausgebildet zu werden. Neben Deutsch, Ungarisch und Tschechisch galten Italienisch, Kroatisch, Rumänisch, Ruthenisch (Ukrainisch), Serbisch, Bosnisch beziehungsweise Serbokroatisch, Slowakisch und Slowenisch als Regimentssprachen. Von rund 300 Truppenkörpern waren im Sommer 1914 mehr als die Hälfte zweisprachig, in 24 galten drei, in einigen sogar vier Sprachen.

Gingen da vielleicht wichtige Befehle im Krieg ins Leere? Entschied manche Schlacht gar ein Verständnisproblem? Scheer sagt, dafür habe sie bisher keinen Beleg gefunden. Nachweise für größere Desertionsbewegungen, die im Zusammenhang mit Sprachproblemen gestanden sein könnten, sind der Historikerin bislang auch nicht untergekommen. Die Sorge darum, aber sehr wohl.

So notierte Oberst Anton Freiherr von Lehár, Bruder des Komponisten Franz Lehár: "Mir ging es noch leidlich, da ich ja Ungarisch sprach und auch noch einige slawische Kenntnisse aus meiner Prager Zeit hatte" – doch "fast ein Drittel der Offiziere" sei nur des Deutschen mächtig gewesen, und eine italienischsprachige Kompanie habe gar kein Wort Deutsch verstanden. Als diese in einer Gegend zum Einsatz kam, in der rundherum Italienisch gesprochen wurde, notierte Lehár stolz: "... trotzdem ist nicht ein Mann hinübergegangen".

"So durchmischt"

Wenn ein Offizier einer Sprache nicht mächtig war, musste er jemanden auftreiben, der übersetzen konnte – was wohl in den meisten Fällen klappte. "Die Sprachgewohnheiten waren so durchmischt, dass es dann doch funktionierte", sagt Scheer. Interessant auch, wie man mit dem Vorhandensein so vieler Sprachen während des Ersten Weltkriegs bei der Post umging: Anfangs seien viele Briefe von der Front nicht oder nur stark geschwärzt angekommen, schildert Scheer. Man habe lieber zu viel als zu wenig zensiert, wenn man etwas nicht verstand. "Auch bei der Zensur fehlte anfangs die Mehrsprachigkeit", sagt Scheer, "das änderte sich dann aber."

Das Prinzip Mehrsprachigkeit setzte sich auch in anderen Belangen durch: So wurde eine weitverbreitete Broschüre über den Schutz vor Syphilis mehrfach übersetzt. Und in Bordellen war es laut Scheer üblich, die Hygienevorschriften in allen Regimentssprachen zu plakatieren. (Gudrun Springer, DER STANDARD, 30.11.2013)

Lesen Sie den Text Es ist Krieg, und "einer versteht den anderen nicht" von Gudrun Springer nachfolgend auch in Russisch, Bosnisch/Kroatisch/Serbisch, Englisch, Französisch, Italienisch, Slowakisch, Tschechisch, Ungarisch und Rumänisch.

Идет война и «никто не понимает друг друга»

В императорской и королевской армии Австро-Венгерской империи важные приказы отдавались на немецком языке. Все остальное излагалось на одном из двенадцати языков полка, на которых говорили в различных воинских подразделениях.Историк исследует вопрос, каким образом состоялось общение, несмотря на такое языковое многообразие.

Вена – «Затем в траншее я поднял батальон по тревоге. Проходя мимо, каждый солдат должен был назвать мне свою национальность. (...) Чех, чех, поляк, итальянец, немец, поляк, чех, чех, поляк, поляк, итальянец! Никто не понимает друг друга, и командир роты понимает только по-немецки! Задумавшись, я пошел домой в эту ночь.» Вот так ломал себе голову Август Урбанский, австро-венгерский офицер, будучи начальником военной разведки до Первой мировой войны.

Тамара Шеер нашла неопубликованную до сих пор рукопись с воспоминаниями Урбанского. Историк Шеер, работающая в Научно-исследовательском институте исторических общественных наук им. Людвига Больцмана, в рамках проекта занимается языковой неразберихой в Австро-венгерской армии. Тема ее исследования – «Языковой вопрос в Габсбургской армии (1868–1914 гг.): Стремление к унификации и боязнь дезинтеграции.»

80 приказов на немецком языке

«Эта тема является неисчерпаемым источником исследований», пишет Шеер, которая, в том числе, изучает дневники, брошюры, документы и письма. В своей работе она приходит к выводу, что офицеры – теоретически – должны были бы владеть несколькими языками, хотя командным языком был только один язык, а именно, – немецкий, на котором было составлено прим. 80 коротких приказов, которым каждый солдат должен был научиться во время прохождения военной подготовки.

Но несмотря на это, языками полка считались двенадцать языков: если у одной пятой части солдат одного полка или более был общий родной язык, они имели право на обучение, проводимое офицером, именно на этом языке. Помимо немецкого, венгерского и чешского языков, языками полка считались также итальянский, хорватский, румынский, рутенский (украинский), сербский, боснийский и соответственно, сербо-хорватский, словацкий и словенский языки. Летом 1914 г. в более половины из 300 воинских подразделений солдаты владели двумя языками, в 24 соединениях говорили на трех языках, а в некоторых даже на четырех языках.

Не привело ли это к тому, что важные приказы, отдававшиеся во время войны, оказались недейственными? Не получилось ли так, что проблема взаимопонимания оказала решающее влияние на исход некоторых сражений? Шеер объясняет, что она до сих пор не нашла подтверждения этому. Доказательства того, что произошло массовое дезертирство, связанное, возможно, с языковыми проблемами, историком пока не были найдены, хотя опасения, что такое может произойти, вполне имели место.

Так например, полковник Антон фрейхер фон Легар, брат композитора Франца Легара, сделал такую заметку: «Я находился еще в более или менее сносной ситуации, так как я говорил по-венгерски и мне удалось сохранить еще кое-какие знания славянских языков с тех пор, когда я жил в Праге» – однако, «почти одна треть офицеров» владела только немецким языком, а в роте, в которой солдаты говорили на итальянском языке, никто не понимал не единого слова по-немецки. Когда же эта рота вступила в бой в провинции, где все говорили по-итальянски, «... ни один солдат не перебежал», отмечает Легар с гордостью.

«Смешение языков»

Если офицер не владел одним из требуемых языков, то он должен был найти кого-то, кто смог бы перевести его приказы, что в большинстве случаев, вероятно, удавалось. «Языки были настолько смешаны, что, в конце концов, общение состоялось», отмечает Шеер. Любопытно также, каким образом почтовые управления справились с наличием такого большого числа языков во время Первой мировой войны. Шеер рассказывает, что в первое время многочисленные письма с фронта не приходили по адресу вообще, либо значительная часть текста писем была замазана черной краской. Если что-то не было понятно, цензоры предпочитали выправить побольше, чем поменьше. Шеер объясняет: «В начале многоязычность в составе военной цензуры также отсутствовала, – ситуация, которая, однако, со временем изменилась.»

Принцип многоязычности проник также и в другие области. Так, например, широко распространенная брошюра о защите от сифилиса была переведена на несколько языков. По словам Шеер, в публичных домах было принято расклеивать плакаты с описанием санитарно-гигиенических требований на всех языках полка.

(Übersetzung: Christine Helmberger)

Rat je, a "jedan drugog ne razumije"

Važne naredjenja u armiji k. u. k. izdavane su na njemačkom. Za sve ostale potrebe koristili su se regimentski jezici – njih dvanaest na broju. Jedna historičarka je pokušala da istraži kako se, uprkos svemu, komunikacija uspješno odvijala

Beč – "Izdao sam naredbu bataljonu u rovovima. Svaki borac u prolazu treba da mi kaže svoju nacionalnost. (…) Čeh, Čeh, Poljak, Italijan, Nemac, Poljak, Čeh, Čeh, Poljak, Poljak, Italijan! Jedan drugog ne razuijme, a komandant govori samo njemački! Te večeri otišao sam zamišljen kući." Zamišljeni čovjek iz ove epizode zvao se August Urbánski, austro-ugarski oficir i šef vojne službe bezbjednosti prije Prvog svetskog rata. Tamara Scheer slučajno je nabasala na neobjavljeni rukopis njegovih uspomena. Istoričarka aktivna pri Institutu Ludwig-Boltzmann za istorijska i društvena istraživanja pozabavila se u okviru rada na jednom projektu jezičkom pometnjom koja je vladala u austro-ugarskoj vojsci. Naslov njenog rada glasi: The Language Question in Habsburg Army (1868–1914): The Hope for Unification and the Fear of Disintegration

80 naredbi na njemačkom

"Postoji obilje podataka na ovu temu", objašnjava Scheer koja je, između ostalog, koristila dnevnike, brošure, dokumente i pisma. Već na početku je bilo jasno da su oficiri – barem u teoriji – morali da vladaju sa više jezika: pa ipak, samo jedan jezik se koristio za izdavanje naredjenja – njemački. Njegova upotreba obuhvatala je oko 80 kratkih naredjenja koje je svaki vojnik morao da savlada u okviru osnovne obuke. Pored nemačkog, postojali su i tzv. regimentski jezici: ukoliko je u jednom puku petina ili više vojnika imala isti maternji jezik, oni su imali prava da zahtjevaju od oficira obuku na tom jeziku. Pored njemačkog, mađarskog i češkog, u regimentske jezike spadali su i italijanski, hrvatski, rumunski, rusinski (ukrajinski), srpski, bosanski, tj. srpsko-hrvatski, slovački i slovenački. Od oko 300 vojnih jedinica, u ljeto 1914. više od polovine bile su dvojezične, u njih 24 na snazi je bilo tri, a u jednoj čak četiri jezika. Da li se dešavalo da zbog toga važne ratne naredbe potpuno zakažu? U koliko bitaka je problem u razumjevanju uticao na krajnji ishod? Scheer kaže da za ovakvu tvrdnju dosad nije pronašla ni jedan dokaz. Istoričarka takođe nije pronašla nikakve činjenice koje bi ukazivale na povezanost slučajeva dezertiranja sa jezičkim problemima. Zabrinutost tom mogušćnošću ipak je postojala. Tako je pukovnik Anton Freiherr von Lehár, brat kompozitora Franza Lehára zabilježio: "Za mene je situacija još i podnošljiva, jer sam govorio mađarski i imao neko znanje slovenskih jezika koje sam pokupio za vreme svog boravka u Pragu", pa ipak "skoro trećina oficira" govorilo je samo njemački, a jedna italijanska brigada nije razumjela ni riječ njemačkog. Kada je ova brigada poslata na zadatak u oblast u kojoj se govorio italijanski, Léhar je s ponosom zapisao da "uprkos tome ni jedan čovjek nije dezertirao".

"Potpuno izmešano"

U slučajevima kada oficir nije poznavao neki jezik, on je morao naći prevodioca – što uglavnom nije bio problem. "Jezici su bili toliko izmešani da je na kraju ipak sve dobro funkcionisalo", objašnjava Scheer. Interesantno je pozabaviti se i time kako je pored upotrebe toliko jezika za vreme Prvog svetskog rata funkcionisala poštanska služba: isprva je veliki broj pisama sa fronta bio ili veliki delom zacrnjen, cenzurisan, ili ova pisma nisu uopšte isporučivana. Princip je bio taj da je poželjnije više nego manje cenzure. Za svaki slučaj – ukoliko je neki deo pisma bio nerazumljiv. "I u slučaju cenzure je višejezičnost na početku bila problem", kaže Scheer, "ali se situacija postepeno menjala." Višejezičnost se kao princip proširila i na druge oblasti: tako je jedna široko distribuirana brošura o merama zaštite od sifilisa dobila svoj prevod na više jezika. Takođe je bio običaj da se u javnim kućama higijenske preporuke i upozorenje postavljaju na plakate ispisane svim regimentskim jezicima.

(Übersetzung: Uroš Miloradović)

War Is On, and "They Don’t Understand Each Other"

In the Austro-Hungarian (k.u.k.) Army, important orders were given in German. The rest was a matter of the regiments’ languages – all twelve of them. A historian is investigating how communication was nevertheless still possible.

"In the trenches I alerted the battalion. I wanted each man to tell me his nationality. (…) Czech, Czech, Polish, Italian, German, Polish, Czech, Polish, Polish, Italian! They don’t understand each other, and the commander understands only German. I walked home that night in deep thought." The man who mulled over the matter was August Urbánski, Austro-Hungarian officer and head of the military secret service before the war.

Tamara Scheer, a historian working at the Ludwig Boltzmann Institute for Historical Social Research, discovered the unpublished manuscript of his memoirs. She is currently investigating the tangle of languages in the Austro-Hungarian Army and her project is titled: The Language Question in the Habsburg Army (1868–1914): The Hope for Unification and the Fear of Disintegration.

80 commands in German

"Materials for this topic abound", says Scheer who has sifted through diaries, brochures, documents, letters and other sources. She has already discovered that officers were, in theory, supposed to master several languages; German, however, was the only language in which orders were communicated and the "language" comprised 80 short commands that all soldiers were meant to have learned in their basic training.

Twelve languages were considered "regiment languages". In addition to German, Hungarian, and Czech, they were Italian, Croatian, Serbian (Serbo-Croatian), Bosnian, Romanian, Ruthenian (Ukrainian), Slovakian, and Slovenian. If more than a fifth of the soldiers in a regiment spoke the same language, they could demand that their officer receive training in that language. In the summer of 1914, more than half of the approximately 300 army units were bilingual, in 24 units three languages were spoken, and in some units, up to four languages were used.

Could one surmise that, perhaps, some important commands were lost in translation? Could a misunderstanding have cost one or the other victory? According to Scheer, no such evidence was found. And while there may have been a concern that many soldiers could have defected due to communication problems, she has yet to find any support for this theory.

As Colonel Anton Baron von Lehár, the brother of the composer Franz Lehár, once mentioned: "I was doing relatively fine since I spoke Hungarian and knew some Slavic expressions from my time in Prague" – but "almost one third of the officers" could speak only German. And one company of soldiers spoke only Italian – not a single one of them even understood German. Nevertheless, when they were deployed to an area where Italian was spoken, "not one man deserted", Lehár noticed with pride.

"Such a mixture"

If an officer was unable to speak a certain language, he had to find someone who could translate for him – and this seems to have worked out in most cases. "The conversational etiquette was so muddled", Scheer says, "that it worked out after all." As she notes, it is equally interesting to consider the postal service’s approach to the presence of so many languages during the First World War: initially, many letters were either heavily blackened by censorship or were not delivered at all. If the authorities did not understand the content, they tended to censor more eagerly. "The censors lacked linguistic capacities as well", Scheer mentions, "but this eventually changed."

The principle of polyglotism prevailed in other areas as well: a widely used brochure on the prevention of syphilis was translated into several languages, and it was customary to display the brothels’ hygienic prescriptions in all of the regiments’ languages.

(Übersetzung: Michael Freund)

C’est la guerre, et « ils ne se comprennent pas entre eux »

Dans l’armée impériale et royale, les ordres importants étaient donnés en allemand. Pour tout le reste, c’était les langues des régiments qui comptaient – il y en avait douze. Une historienne étudie comment la communication était pourtant possible

Vienne – « Dans la tranchée, j’alarmai ensuite le bataillon. Chaque homme devait me donner sa nationalité en passant devant moi. (…) Tchèque, Tchèque, Polonais, Italien, Allemand, Polonais, Tchèque, Tchèque, Polonais, Polonais, Italien ! Ils ne se comprennent pas entre eux, et le capitaine de compagnie ne comprend que l’allemand ! Cette nuit-là, je rentrai chez moi songeur. » L’homme qui s’était mis ainsi à ruminer ses pensées s’appelait August Urbański, c’était un officier austro-hongrois, chef du service des renseignements militaires avant le conflit mondial.

Tamara Scheer est tombée sur le manuscrit inédit de ses mémoires. L’historienne, qui travaille à l’Institut Ludwig Boltzmann de sociologie historique, étudie la confusion linguistique régnant au sein de l’armée austro-hongroise dans le cadre d’un projet de recherche intitulé The Language question in Habsburg Army (1868-1914): The Hope for Unification and the Fear of Disintegration.

Quatre-vingts ordres en allemand

« C’est un thème d’une richesse inépuisable », dit T. Scheer qui trie notamment des journaux intimes, des brochures, des documents et des lettres. Elle a déjà établi que les officiers auraient dû – en théorie – maîtriser de prime abord plusieurs langues : certes, il n’y avait qu’une langue de commandement, l’allemand, comprenant environ quatre-vingts ordres courts que chaque soldat devait avoir appris au cours de sa formation.

Cependant, douze langues réussirent à être reconnues comme langue de régiment : lorsque dans un régiment, au moins vingt pour cent des soldats avait la même langue maternelle, ils avaient le droit d’être formés dans cette langue par leur officier. Outre l’allemand, le hongrois et le tchèque, l’italien, le croate, le roumain, la langue ruthène (ukrainien), le serbe, le bosniaque ou le serbo-croate, le slovaque et le slovène étaient considérés comme langues de régiment. Parmi environ 300 corps de troupe, plus de la moitié étaient bilingues à l’été 1914, vingt-quatre d’entre eux trilingues et quelques-uns utilisaient même quatre langues.

Des ordres importants pourraient-ils ne pas avoir été compris durant la guerre ? Se peut-il même que des problèmes de compréhension aient décidé le cours de mainte bataille ? T. Scheer dit n’avoir encore trouvé aucun document qui l’atteste. L’historienne n’a pas non plus découvert jusqu’ici de preuves permettant de relier d’importants mouvements de désertion à des problèmes linguistiques. Mais une telle inquiétude se lit parfaitement dans les archives.

Le baron Anton von Lehár, colonel et frère du compositeur Franz Lehár, notait ainsi : « Pour moi, les choses allaient encore à peu près parce que je parlais hongrois et que j’avais conservé quelques connaissances de langues slaves depuis mes années pragoises » – mais « presque un tiers des officiers » ne maîtrisait que l’allemand, et Lehár se souvenait même d’une compagnie italienne qui ne comprenait pas un mot d’allemand. Lorsque celle-ci fut engagée dans une région où l’on parlait partout italien, il consigna avec fierté : « … pas un homme n’est pourtant passé à l’ennemi ».

« Si bigarrées »

Lorsqu’un officier ne parlait pas une langue, il lui fallait trouver quelqu’un qui puisse traduire – ce qui ne posait sans doute pas de problème dans la plupart des cas. « Les habitudes linguistiques étaient si bigarrées que la chose finissait quand même par fonctionner », dit T. Scheer. La manière dont on traitait la multiplicité des langues dans le domaine du courrier postal durant la Première Guerre mondiale est elle aussi intéressante : au début, beaucoup de lettres envoyées du front arrivaient intactes ou très largement caviardées, décrit T. Scheer. Lorsqu’on ne comprenait pas, précise-t-elle, on préférait avoir la main trop lourde que trop légère en matière de censure. « Dans les premiers temps, la censure manquait elle aussi de compétences multilingues », ajoute-t-elle, « mais cela a changé par la suite ».

Le principe du multilinguisme s’est aussi imposé pour d’autres questions : une brochure largement diffusée sur la protection contre la syphilis a ainsi été traduite en plusieurs langues. Et dans les bordels, il était courant selon T. Scheer d’afficher les règles d’hygiène dans toutes les langues de régiment.

(Übersetzung: Evelyne Jacquelin)

È guerra... e nessuno capisce l’altro

Nell’esercito asburgico gli ordini importanti furono dati in lingua tedesca. Il resto, invece, fu comunicato in una delle dodici lingue del reggimento. Una storica ha fatto delle ricerche per sapere come funzionò la comunicazione nonostante il caos linguistico.

"Appena ero tornato in trincea, allarmai il battaglione. Chiesi ad ogni uomo che mi passava davanti la sua nazionalità … ceco, ceco, polacco, italiano, tedesco, polacco, ceco, ceco, polacco, polacco, italiano! L’uno non capisce l’altro e il comandante parla solo tedesco! Quella notte andai a riposarmi pieno di pensieri." Quella persona pensierosa era August Urbánski, ufficiale austro-ungarico e, prima della guerra, capo dei servizi segreti dell’esercito.

Fu Tamara Scheer a trovare il manoscritto, mai pubblicato delle sue memorie. La ricercatrice che lavora all’istituto Ludwig Boltzmann di ricerche sociologiche si occupa della confusione linguistica – quasi a livello babilonese – nell’esercito dell’impero austro-ungarico. Il titolo del progetto di ricerca: The Language Question in Habsburg Army (1868–1914): The Hope for Unification and the Fear of Disintegration.

80 ordini in lingua tedesca

"Ho potuto disporre di documenti illimitati", racconta Scheer che ha analizzato diari, opuscoli, documenti ufficiali e lettere. In teoria, gli ufficiali erano obbligati a sapere più di una lingua. La lingua principale era ovviamente quella tedesca. Durante il tirocinio i futuri soldati dovevano imparare circa ottanta ordini a memoria.

La realtà era diversa. Ben dodici lingue figuravano tra le lingue del reggimento: se uno di questi dodici gruppi linguistici superava il venti per cento all’interno di un reggimento, i soldati avevano il diritto di essere addestrati nella loro madrelingua. Oltre al tedesco, le lingue del reggimento erano l’ungherese, il ceco, l’italiano, il croato, il serbo, il serbocroato, il bosniaco, il rumeno, il ruteno (ucraino), lo slovacco e lo sloveno. Nell’estate del 1914, di oltre 300 compagnie più della metà risultava essere una compagnia bilingue, in 24 compagnie vi erano tre lingue ufficiali e in qualcun’ altra addirittura quattro.

Data questa situazione viene da chiedersi se gli ordini arrivassero in maniera esatta ai soldati. Magari delle battaglie furono decise non in base alla forza militare ma per problemi di comunicazione? Secondo Scheer finora non è spuntata nessuna prova per convalidare queste ipotesi. La ricercatrice non ha nemmeno trovato prove di percentuali diverse di diserzione a seconda dell’appartenenza ad un gruppo linguistico specifico – invece questo tipo di preoccupazione era ben presente tra gli ufficiali e comandanti.

Il colonnello Anton Freiherr von Lehár, fratello del famoso compositore di operette Franz Lehár, scrisse: "Io me la cavavo abbastanza bene siccome parlavo l’ungherese ed avevo qualche conoscenza delle lingue slave per via del mio tempo trascorso a Praga." Ma "quasi un terzo degli ufficiali", così Lehár, sapeva solo il tedesco. E un’intera compagnia italiana non capiva nemmeno una parola di tedesco. Ma Lehár annotò pieno di orgoglio che "neanche un uomo ha cambiato parte" quando le truppe entrarono in territorio italiano.

"Completamente misto"

Se un ufficiale non sapeva una determinata lingua, allora doveva trovare qualcuno che potesse aiutarlo a tradurre – e questo di solito funzionava. "A quei tempi, le persone erano abituate a comunicare in diverse lingue, tutto era completamente misto, allora si riusciva anche in questo", racconta Scheer.

Assai interessante fu anche il sistema postale in quest’ambito multilinguale della prima guerra mondiale. Inizialmente tante lettere arrivavano in gran parte annerite. La censura tendeva a rendere illeggibile tantissimi testi, semplicemente perché nessuno li capiva. "Anche nella censura, almeno inizialmente, c’era una mancanza di multilinguismo. Ma questo problema fu risolto", dice la ricercatrice Scheer.

Il principio del multilinguismo risultò importante anche in altri ambiti della vita militare: un opuscolo su come proteggersi dalla sifilide fu tradotto in diverse lingue. E anche nei bordelli era normale trovare affisse le regole igieniche in tutte le lingue del reggimento.

(Übersetzung: Gianluca Wallisch)

Je vojna a "jeden nerozumie druhému"

Dôležité rozkazy boli v c. a k. armáde zadávané v nemčine. Na všetko ostatné sa používali plukovné jazyky – celkom ich bolo dvanásť. Historička skúma, ako napriek tomu úspešne prebiehala komunikácia.

Viedeň – "V bojovom zákope som potom zalarmoval prápor. Každý vojak mi mal pri prechádzaní povedať svoju národnosť. (...) Čech, Čech, Poliak, Talian, Nemec, Poliak, Čech, Čech, Poliak, Poliak, Talian! Jeden nerozumie druhému a veliteľ roty rozumie len nemecky! Ponorený do myšlienok som v tú noc išiel domov." Ten, kto takto rozmýšľal, sa volal August Urbański, rakúsko-uhorský dôstojník a pred 1. svetovou vojnou šéf vojenskej rozviedky.

Tamara Scheer sa dostala k nezverejnenému manuskriptu jeho životných spomienok. Historička, ktorá pôsobí v Ústave Ludwiga Boltzmanna pre historickú sociálnu vedu, sa v rámci jedného projektu zaoberá jazykovým chaosom v rakúsko-uhorskej armáde. Názov jej práce je The Language Question in Habsburg Army (1868 – 1914): The Hope for Unification and the Fear of Disintegration (Jazyková otázka v habsburskej armáde (1868 – 1914): Nádej na zjednotenie a strach z rozdrobenia).

80 rozkazov v nemčine

"Pri tejto téme je možné využiť množstvo materiálov", hovorí Tamara Scheer, ktorá okrem iného analyzuje denníky, brožúry, dokumenty a listy. Už zistila, že dôstojníci mali – teoreticky – ovládať hneď niekoľko cudzích jazykov: Existoval len jeden jazyk, v ktorom boli zadávané rozkazy, a síce nemčina, a tento obsahoval približne 80 krátkych rozkazov, ktoré sa musel každý vojak naučiť počas svojho výcviku.

Avšak plukovnými jazykmi bolo dvanásť jazykov: Ak v jednom pluku mala jedna pätina alebo viac vojakov spoločný materinský jazyk, mali právo na to, aby absolvovali výcvik s dôstojníkom v tomto jazyku. Okrem nemčiny, maďarčiny a češtiny sa za plukovné jazyky považovali taliančina, chorvátčina, rumunčina, rusínčina (ukrajinčina), srbčina, bosniančina príp. srbochorvátčina, slovenčina a slovinčina. Z cca 300 vojenských jednotiek bola v lete 1914 viac ako polovica dvojjazyčná, v 24 jednotkách platili tri a v niektorých jednotkách dokonca štyri jazyky.

Išli snáď niektoré rozkazy počas vojny do prázdna? Bola niektorá z bitiek rozhodnutá na základe dorozumievacieho problému? Scheer tvrdí, že pre to dosiaľ nenašla dôkaz. Historička takisto nenašla podklady o väčších dezertačných pohyboch, ktoré mohli súvisieť s jazykovými problémami. Avšak našla obavy, ktoré v tejto súvislosti celkom určite existovali.

Plukovník Anton Slobodný pán von Lehár, brat skladateľa Franza Lehára, si poznamenal: "Ja som to ako-tak zvládal, keďže som hovoril maďarsky a mal nejaké znalosti slovanských jazykov ešte z môjho pôsobenia v Prahe" – avšak "takmer jedna tretina dôstojníkov" ovládali len nemčinu a jedna taliansky hovoriaca rota nerozumela ani slovo nemecky. Keď sa táto rota dostala do oblasti, kde sa všade hovorilo len po taliansky, si Lehár hrdo poznamenal nasledovné: "... napriek tomu ani jeden muž neprebehol".

"Tak premiešané"

Ak niektorý dôstojník nehovoril istým jazykom, musel nájsť niekoho, kto dokázal prekladať – čo sa vo väčšine prípadov podarilo. "Jazykové zvyklosti boli také premiešané, že to napokon fungovalo", vysvetluje Tamara Scheer. Zaujímavé je to, ako sa narábalo s existenciou toľkých jazykov počas 1. svetovej vojny pri pošte: na začiatku nebolo veľa listov z frontu vôbec doručených alebo prišli s mnohými vyčiernenými miestami, popisuje Tamara Scheer. Radšej sa cenzurovalo viac ako menej, ak nebolo rozumieť. "Aj v oblasti cenzúry na začiatku chýbala viacjazyčnosť", hovorí Tamara Scheer, "to sa však neskôr zmenilo."

Princíp viacjazyčnosti sa presadil aj v ostatných oblastiach: Rozšírená brožúra o ochrane pred syfilisom bola preložená do viacerých jazykov. A v bordeloch bolo podľa Tamary Scheer bežné, že informácie o hygienických predpisoch boli vyvesené vo všetkých plukovných jazykoch.

(Übersetzung: Miroslava Naščáková, Johanna Posset)

Je válka a "jeden druhému nerozumí"

V c. a k. armádě se vydávaly důležité povely německy. Ve všech ostatních případech se používalo dvanáct plukovních jazyků. Historička zkoumá, jak i přesto komunikace fungovala

Vídeň – "V zákopu jsem pak svolal prapor. Každý voják mi jda kolem měl říci svou národnost. (...) Čech, Čech, Polák, Ital, Němec, Polák, Čech, Čech, Polák, Polák, Ital! Jeden druhému nerozumí a velitel roty rozumí jen německy! Zamyšleně jsem tuto noc odcházel domů." Ten, kdo se tak zamyslel, byl August Urbański, rakousko-uherský důstojník a před 1. světovou válkou šéf vojenské rozvědky.

Tamara Scheerová objevila dosud nezveřejnějný rukopis jeho vzpomínek. Historička působící na Institutu historických sociálních věd Ludwiga Boltzmanna se zabývá v rámci projektu jazykovým chaosem, který vládl v rakousko-uherské armádě. Název projektu je: The Language Question in Habsburg Army (1868–1914): The Hope for Unification and the Fear of Disintegration (Jazyková otázka v habsburské armádě (1868–1914): Naděje na sjednocení a obavy z desintegrace).

80 povelů německy

"U tohoto tématu lze čerpat z nepřeberného množství materiálů", říká Scheerová, která mimo jiné třídí deníky, brožury, dokumenty a dopisy. Zjistila, že důstojníci měli vlastně – alespoň teoreticky – ovládat hned několik jazyků: Byl jen jeden jazyk velení, a sice němčina, a tento obsahoval zhruba 80 kratších povelů, které se měl v rámci výcviku naučit každý voják.

Plukovních jazyků bylo však až dvanáct: Hovořila-li v jednom pluku pětina nebo více vojáků stejnou mateřštinou, měli právo na to, aby důstojník vedl jejich výcvik v daném jazyce. Vedle němčiny, maďarštiny a češtiny se za plukovní jazyky považovaly také italština, chorvatština, rumunština, rusínština (ukrajinština), srbština, bosenština resp. srbochorvatština, slovenština a slovinština. Z cca 300 vojskových těles byla v létě roku 1914 více než polovina dvojjazyčná, ve 24 z nich se používaly tři a v několika dokonce čtyři jazyky.

Mělo to za následek, že některé důležité rozkazy ve válce možná vyzněly naprázdno? Rozhodovaly snad o bitvách problémy s dorozumíváním? Scheerová říká, že se jí důkaz takové teorie dosud nepodařilo najít; nenašla ani důkazy větších vln dezercí, které by s jazykovým problémem mohly souviset. Na obavy z nich už ale narazila.

Plukovník Anton Svobodný pán von Lehár, bratr skladatele Franze Lehára, si zapsal: "Já jsem na tom byl ještě jakžtakž, neboť jsem mluvil maďarsky a z pobytu v Praze měl ještě i určité slovanské znalosti" – "ale skoro třetina důstojníků" ovládala jen němčinu a jedna italsky mluvící rota nerozuměla ani slovo německy. Když tato jednotka operovala v italsky mluvící oblasti, zaznamenal si Lehár pyšně: "... přesto nepřeběhl ani jeden voják k nepříteli".

"Tak promíchané"

Když důstojník určitý jazyk neovládal, musel si někoho sehnat, kdo mu byl schopen překládat – což se ve většině případů asi dařilo. "Jazykové zvyklosti byly hodně promíchané, ale nakonec to nějak fungovalo", říká Scheerová. Zajímavé také je, jak se s faktem, že se během 1. světové války komunikovalo tolika různými jazyky, vypořádávala pošta: na začátku se mnohé dopisy z fronty nedoručovaly vůbec anebo byly silně začerněny, uvádí Scheerová. Úřady v případě nesrozumitelnosti radši cenzurovaly více než méně. "Zpočátku chyběla v případě cenzury vícejazyčnost", uvádí Scheerová, "postupem času se to ale změnilo."

Princip vícejazyčnosti se prosadil také v dalších oblastech: Hojně rozšířená brožurka o ochraně před syfilidou byla přeložena do více jazyků a v bordelech se běžně vyvěšovaly hygienické předpisy ve všech plukovních jazycích.

(Übersetzung: Johanna Posset, Magda Schulmeisterová)

Ha egy soknyelvű hadsereg háborúzik

A Habsburg birodalom hadseregében a fontos parancsokat németül adták ki. Minden mást további tizenkét nyelven fejeztek ki. Egy történész utánajárt annak, hogy mégis miként tudott működni a kommunikáció.

"A lövészárokban figyelmeztettem a zászlóaljt, hogy minden katona mondja meg a nemzetiségét. (...) Cseh, cseh, lengyel, olasz, német, lengyel, cseh, cseh, lengyel, lengyel, olasz! Az egyik nem érti meg a másikat, a század parancsnoka meg csak németül beszél! Tépelődve mentem haza aznap." Aki ennyire szívére vette a dolgot August Urbański volt, egy osztrák-magyar tiszt, aki a világháború előtt a katonai titkosszolgálat parancsnoki posztját töltötte be.

Urbański ki nem adott kéziratára Tamara Scheer történész bukkant rá, aki a Ludwig Boltzmann intézetben dolgozik, és jelenleg az osztrák-magyar hadseregen belüli nyelvi zűrzavarral foglalkozik. Címe: The Language Question in Habsburg Army (1868–1914): The Hope for Unification and the Fear of Disintegration

80 parancs németül

"E témánál van miből meríteni", mondja Scheer. Többek között naplókat, brosúrákat, okmányokat és leveleket vett szemügyre. Kutatása során rájött, hogy a tisztek – elméletileg – többnyelvüek voltak. A hadseregben csupán egy utasító nyelv létezett, a német, amely összesen 80 parancsra korlátozódott. Kiképzésük során a katonáknak ezeket meg kellett tanulniuk.

Összesen tizenkettő nyelv került a hadseregben a hivatalosan használt nyelvek rangsorába: ha egy ezredben a katonák egy ötöde közös nyelvet beszélt, akkor joguk volt arra, hogy a tiszt anyanyelvükön képezze ki őket. A német, magyar és cseh mellett az olasz, horvát, román, rutén (ukrán), szerb, bosnyák, szerbhorvát, szlovák és szlovén voltak elfogadott nyelvek a hadseregen belül. 1914 nyarán a körülbelül 300 osztagból több, mint a fele kétnyelvű volt, 24 volt háromnyelvű, de néhányban még akár négy nyelvet is használtak hivatalosan.

Előfordulhatott-e, hogy egyes fontos parancsok a háborúban esetleg nem értek célba? Továbbá elképzelhető-e, hogy az osztrák-magyar hadsereg a nyelvi akadályok miatt veszített el csatákat? Scheer azt mondja, hogy erre még nem talált bizonyítékot. Olyan bizonyítékra sem lelt, ami arra utalna, hogy a nyelvi problémák nagyobb méretű katonaszökéseket okoztak volna. Viszont arra igen, hogy igenis tartottak ilyen szökésektől.

Anton Freiherr von Lehár ezredes, Franz Lehár zeneszerző testvére, a következőket jegyezte le: én még meglehetősen jól jártam, ugyanis beszéltem magyarul, és maradt ezenkívül egy kis szláv tudás a prágai éveimből. A "tisztek majdnem egy harmada" viszont csak németül beszélt, mi több, volt egy olasz nyelvű század, melynek tagjai egy kukkot sem beszéltek németül. Mikor e század olyan területen került bevetésre, ahol köröskörül olaszul beszéltek, "egyetlen egy katonánk se szökött át az ellenséghez", jegyezte le büszkén Lehár.

Nagy keveredés

Azok a tisztek, akik nem beszélték a kívánt nyelveket, kerítettek valakit, aki fordítani tudott – ami vélhetően sikerült is nekik. "Hiába keveredtek a nyelvi szokások, a dolog mégis működött", mondja Scheer. Érdekes az is, ahogy akkoriban a postánál kezelték ezt a soknyelvűséget: eleinte sok levél egyáltalán nem vagy sok fekete passzussal érkezett meg a frontról, magyarázza Scheer. Inkább többet cenzúráztak, mint kevesebbet, ha valamit nem értettek. "Eleinte a cenzúra is hiány volt a többnyelvűségnek", mondja Scheer, "de ez a késöbbiekben megváltozott."

A többnyelvűség más területen is érvényre jutott: például olyan brosúrát fordítottak le több idegen nyelvre, melyben a szifilisszel szembeni védekezésről lehetett tájékozódni. "Az örömházakban meg az volt a szokás, hogy a higiéniai előírásokat a hadsereg összes hivatalos nyelvén kifüggesztették", mondja Scheer.

(Übersetzung: Peter Bognar)

E război și "nu se înțeleg unii cu alții"

În armata austro-ungară comenzile importante erau date în limba germană. Pentru orice altceva, se foloseau limbile regimentelor – douăsprezece la număr. O cercetătoare studiază felul în care comunicarea dintre trupe era totuși posibilă.

"În tranșee am dat de știre batalionului: la raport fiecare soldat să-mi spună ce naționalitate e (...) Ceh, ceh, polonez, italian, german, polonez, ceh, ceh, polonez, polonez, italian! Și nu se înțeleg unii cu alții, iar șeful de companie nu vorbește decât nemțește! În noaptea aceea am plecat acasă pus pe gânduri." Cel astfel pus în încurcătură era August Urbanski, ofițer austro-ungar, care înainte de război fusese Șef al Serviciilor Secrete Militare.

Tamara Scheer a descoperit manuscrisul inedit al amintirilor acestuia. Cercetătoarea, care activează la Institutul pentru Istorie Socială Ludwig-Boltzmann, lucrează la un proiect despre amalgamul lingvistic din armata austro-ungară, proiect intitulat The Language Question in Habsburg Army (1868-1914): The Hope for Unification and the Fear of Disintegration.

80 de comenzi în limba germană

S-au păstrat numeroase mărturii, spune Scheer, care a cercetat printre altele jurnale, broșuri, documente și scrisori. A aflat că ofițerii, cel puțin teoretic, trebuiau să stăpânească mai multe limbi. Germana era limba de comandă, care cuprindea în jur de 80 de comenzi scurte, pe care fiecare soldat trebuia să le învețe pe parcursul instrucției.

Însă limbile regimentelor erau în număr de douăsprezece: când peste o cincime din soldații dintr-un regiment vorbeau aceeași limbă maternă, atunci aveau dreptul să fie instruiți în acea limbă de către ofițerul superior. Pe lângă germană, maghiară și cehă, alte limbi regimentare erau italiana, croata, româna, limba ruteană sau ucrainiană, sârba, limba bosniacă, respectiv serbo-croată, precum și limbile slovacă și slovenă. Din cele în jur de 300 de corpuri de armată în vara anului 1914 mai mult de jumătate erau bilingve, în 24 dintre ele se vorbeau trei limbi, în unele chiar patru.

S-a întâmplat cumva ca unele dintre comenzi să se piardă? Sau să se piardă vreo bătălie din cauza neînțelegerii limbii? Scheer spune că până acum n-a găsit nicio dovadă în acest sens, așa cum n-a găsit dovezi care să facă legătura între problemele de limbă și dezertare. Totuși, existau griji în această privință.

Iată ce scria Colonelul Anton Freiherr von Lehár, fratele compozitorului Franz Lehár: "Mie îmi mergea cât de cât bine, pentru că vorbeam deja limba maghiară și aveam și ceva cunoștinte de limbă slavă din perioada când fusesem la Praga. Totuși aproape o treime din ofițeri nu știau decât limba germană, iar o companie de limbă italiană nu înțelegea niciun cuvânt. Și totuși când aceștia au fost trimiși la luptă într-o regiune unde se vorbea peste tot limba italiană, niciun soldat nu a trecut la inamic," scria Lehár plin de mândrie.

O amestecătură de limbi

Când un ofițer nu cunoștea bine una din limbile regimentare, trebuia să găsească un traducător, ceea ce funcționa bine în cele mai multe cazuri. Cunoștintele de limbă erau atât de amestecate, încât acest lucru era posibil, spune Scheer. Este de asemenea interesant cum proceda serviciul poștal confruntat cu atâtea limbi diferite în timpul Primului Război Mondial: la început, multe scrisori de pe front soseau puternic cenzurate sau nu ajungeau deloc, explică Scheer. Autoritățile preferau să cenzureze mai mult, decât mai puțin, atunci când nu înțelegeau limba. Nici cenzorii nu erau poligloți de la bun început. Lucrurile aveau să se schimbe ulterior, spune Scheer.

Poliglotismul ca principiu se întâlnea și în alte sfere de activitate: astfel broșurile medicale despre protecția împotriva sifilisului erau traduse în mai multe limbi, iar în bordeluri se obișnuia să se afișeze regulile de igienă în toate limbile regimentare.

(Übersetzt von Irina Marin)